27/03/2017

Na Čechách: když najdete místo, kam se budete rádi vracet



Na nové cestě

Je to jen pár týdnů, co jsem po více jak devíti letech opustila svět jistoty v podobě velmi dobře placeného, ale i náročného a ne vždy naplňujícího zaměstnání. Teď se přede mnou všechno otevírá a je jen na mně, kudy vykročím. A to co teď nejvíc potřebuji je vyrazit sama, někam do přírody, urovnat si myšlenky a nadechnout se v krásném podzimu.

Cesta mě přivádí do penzionu Na Čechách. Jsou dny před říjnovými svátky, kdy ještě nenastaly podzimní prázdniny a já jsem za ten čas, který v sobě sám nese příslib klidu, ráda. Projíždím svoji milovanou Litomyšlí, která je v Česku asi nejkrásnějším příkladem, jak moderní architektura může citlivě vrůst do renesančního města. Ještě se sem v následujících dnech vrátím, abych si prohlédla výstavy a pro mě dosud nenavštívené stavby, jako je bazén či nový kostel.


Foto 1Kostel Nalezení svatého Kříže, Litomyšl

 


Foto 2 Strom v 1 art galerii – 100m2 volně přístupného parku v proluce, Litomyšl

 

Na Čechách. A na Moravě

Pak projíždím Poličkou a za chvíli vjíždím do Lačnova. Cíl mojí cesty je po levé straně. Nad stavením penzionu se táhnou do strání louky, na kterých se pasou koně. Z druhé strany před cestou je rovinatá louka, kterou spásají ovce. Výběh jim z jedné strany ohraničuje plot a z druhé říčka Svratka, do které bázlivé ovečky nevstoupí. Je to tu trochu jako v té hře klasika – „a teď jdu na sever a teď zase na jih“. Akorát zde jsem při překročení říčky na Moravě a pak zase zpátky v Čechách. Tedy Na Čechách. (více o penzionu také zde)

 

Všechny snídaně světa

Líbí se mi tu a líbí se mi i uvnitř stavení. Mám krásný pokoj se zkoseným trámovým stropem a výhledem na ovečky a Svratku. Peřiny jsou měkké a už se vidím v bílé koupelně jak se ponořím do teplé vany. Moje cesta začíná dobře a stejně tak má i pokračovat.

Snídaně jsou asi moje nejoblíbenější část dne. Obzvlášť ty, od kterých nemusíte spěchat. A zdaleka nejlepší jsou ty, od kterých nespěcháte, protože jsou tak dobré! Vzpomenu si na „mraky“ snídání, které jsem za posledních par let snědla po luxusních hotelech a ubytování napříč světem. Nacházím málo podobných té dnešní. A když připočítám pečlivost a lásku, s jakou byla tahle připravená, tak odpadnou i zbývající konkurenti. Na konec káva, ta musí být.


Foto 3 Snídaně prostřená pro jednoho, Penzion Na Čechách


Foto 4 Ranní káva voní nejen mně, Penzion Na Čechách

 

Shinrin-yoku. V kouzelném lese

A pak se vydávám do nového dne. Nemám a ani nechci žádný velký plán. Co chci je nechat auto tam kde stojí a rovnou po svých vyrazit do lesů, na které se dívám z okna. A les je nádherný, jaký jen umí být na podzim, s převalující se mlhou a plnou svěžestí skondenzované vody. Les je také liduprázdný, narazím jen na jednu rodinu. Za modříny a buky se určitě skrývá o dost víc srnek než je teď lidí v celém lese.

V Japonsku se stal velmi populárním koncept shinrin-yoku – lesní lázně. Tak já teď v jedněch jsem a koupu se a potápím a vím, že se mi nebude chtít z vody ven.

Ten les má tolik podob. Vzpomínám na svou cestu na Island. Každá nová scenérie, která se přede mnou na ostrově vynořila nechávala uvnitř mě křičet hlas: to je zase krása, to už snad ani není možné. Možné to je, a nejenom na Islandu.


Foto 5 Jedna z podob les, cesta na Prosičku



Foto 6 Je podzim, cesta na Prosičku

 

Přej si a bude ti dáno

A to ještě nevím, co potkám na hřebeni Žďárských vrchů. Nejdřív je to ostrý vítr. Dívám se do korun stromů a můj rozum těžce pobírá jak ty štíhlé kmeny borovic rostoucích do nebe můžou takové síle odolat. Můžou, dohromady.

A pak se přede mnou odkrývá skalní útvar. Když k němu dojdu, akorát proti mně ze schodů sestupuje v kontemplaci samotná žena. Jakoby mi uvolnila místo na stupních vytesaných do skály. A teď stoupám já, sama až na vršek ke kříži, který byl na Prosičce vztyčen před 14 lety. Skála je obklopená mlhou. Dole má téci říčka Frýšava. Ale pro mlhu lze obrátit pohled jen ve směru semknutých rukou. Vyslovím v duši svoje přání a pak se rozběhnu lesem dál. Od prostřené večeře mě dělí ještě kus cesty.


Foto 7 Výstup na Prosičku



Foto 8 Kříž na Prosičce z roku 2003 řezbáře Josefa Urbana


Pokoj, vlastně dům se snídaní a dvěma kocoury. K nezaplacení

Během pobytu se také dozvídám, že na poslední dvě noci bude pro mě výjimečným i v jiném ohledu. Syn majitelky, který obývá přilehlý domek odcestoval a v říjnových všedních dnech (rozuměno těch ne-víkendových) se do penzionu kromě mě nikdo jiný nenahlásil. <Jestli se tedy nebudu sama v domě bát.> <Nebudu. A můžu si vzít kocoury k sobě do peřin?> Po kočičí společnosti se mi již dlouho stýská. <Že prý budou radostí bez sebe.> Jsou. Ale touha po nočním lovu je ještě silnější. Několikrát za tmy ještě vyjdu ven, jako jsem to dřív dělala u svých dvou kočičích tuláků. Volám na ně, zda přeci jen nezvítězí peřiny. Noc je ale silnější.


Foto 9„S cizím kocourem v cizí posteli“, Penzion Na Čechách

 

Foto 10 "Happy", Penzion Na Čechách

 

Haute cuisine na Vysočině

V noci si užívám klidu místa a samoty. Přes den jsem ale princeznou. Než se ráno prospím, už se na mě těší u krbu snídaně. Lívanečky střídá teplý čerstvý štrůdl. Všechno je čerstvé. Co jde, tak je domácí nebo alespoň přespolní. A snídaní to nekončí. <V kolik, že bych chtěla večeřet a na co mám chuť?> Jsem nadšená. Vaří tu výtečně (říká princezna!) a sjíždí se sem lidé z širého okolí. Je to to místo, kde si uděláte rezervaci na rodinný slavnostní oběd a pojedete za ním přes hory a doly. První večer zde jedni manželé slavili kulaté výročí svatby. Menu připravené čistě na jejich počest nemělo chybu. Jsem nadšená i z toho, že zde mají pro vegetariány a vegany nejméně tolik možností jako pro masožravce. Zamyslím se skrz svůj mlsný jazýček a objednám si večeři na přání. Bude se vařit jenom pro mě – dnes je restaurace pro hosty zvenčí zavřená. A protože jsem tady sama, přijede mi ji připravit Eva, dcera majitelky, která bydlí dobrých 20km odtud. Když bych se zpozdila, mám na ni číslo. <Aby mi večeře nevystydla.>

Nad nálepkou Maurerova Grand restaurant v duchu krčím rameny. Tohle je Grand restaurant. I bez nálepky.


Foto 11 Rizoto na přání, Penzion Na Čechách


Foto 12 Vřelost v každém detailu, Penzion Na Čechách

 

A brzo mnohem víc

U večeře se bavím s Evou o tom, jak se jim daří, jak dlouho a postupně z úspor budovali penzion, jak je pro ně důležitý každý detail. Tolik práce a času za tím, než tohle kouzelné místo vzniklo. A dozvídám se také, že nádherná kamenná stodola vedle penzionu se právě rekonstruuje na galerii, kde kromě výstav bude možné pořádat i oslavy. Tak na to se těším moc.

V jiném světle

Když se s Čechami loučím, tak se na chvíli zastavím a zavřu oči. Tohle místo je magické a každému přinese to, co v danou chvíli hledá. V hlavě mi běží obrazy toho, co zde zažili jiní. Vidím zahradní slavnost v rozkvetlé zahradě penzionu, která je zalitá sluncem a smíchem. Vidím pár, jak sedí mlčky u krbu. Drží se přes stůl za ruce, čtou si každý knihu a usrkávají červené ze skleněných pohárků. Když se v duchu otočím, přes moje rameno ubíhá cesta do dalšího společenství lesa a na ní je ranní běžec, který se za chvíli odmění snídaní. Pak v mé představě cesta zapadá sněhem a děti na sáňkách míjí v pravidelném tempu rukou víkendoví běžkaři.

Jak budou Čechy vypadat, až se sem zase vrátím si už nepředstavuju.

Nechám se překvapit.


Foto 13 Místní ranní krajina, Ždárské vrchy


Foto 14 Kostel sv. Petra a Pavla v nedaleké Korouhvi

 

Vaše Čechy

Pro koho bych Na Čechách doporučila:

* Pro bezcílné tuláky lesem a sběrače mechu

* Pro ty, kdo mají na srdci přání nebo prosbu

* Pro ty, kdo chtějí na chvíli spočinout

* Pro ty, kdo se nebojí, co na cestě potkají :)

* Pro ty, kdo mají rádi mlžná rána

* Nebo naopak pro ty, kdo chtějí jenom ráno pelešit v peřinách

* Pro ty, kdo hledají klid a neobjevená místa

* Pro mlsouny

* Milovníky umění a posedávání v trávě

* A všechny ostatní…

Poznámka na závěr.

Že toto ohlédnutí sepíši jsem v době své návštěvy Na Čechách nezamýšlela. Šlo čistě o moji soukromou akci a hostitelé se ke mně chovali jako ke každému jinému hostu. O to jsou moje zážitky z tohoto místa silnější.

 __ivca__ březen 2017

Něco málo o autorce, Ivče Sobolíkové :

"Ivča toho má ráda hodně. Ale všechno, co v životě hledá a čím se obklopuje, se dá asi shrnout do několik slov. Opravdovost. Důvtip. Soulad. A poznání. Platí to i pro její práci, ve které pomáhá začínajícím projektům správně uchopit svoji příležitost nebo najít investora. Miluje hory a les. A pořádání nedělních hostin pro přátele v trávě. Taky si vede instagramový běžecký deník jako behaci_popelka. Externě spolupracuje s AmazingPlaces."