Kouzelnými místy Dolního Rakouska na kole

Když se v Česku řekne Dolní Rakousko, většina lidí automaticky směřuje svými myšlenkami do alpských oblastí na jih. Až při pohledu na mapu zjistí, že „dolní“ region Rakouska ve skutečnosti tvoří hranici s jihem Čech a Moravy. Hranice v nedávné historii nechvalně proslulá jako Železná opona už naštěstí neplní svou původní funkci. Na jejím místě se dnes klikatí dobře značená cyklotrasa zabíhající chvilku do Čech, chvilku zpátky do Rakouska. My jsme se letos v létě rozhodli prozkoumat rakouskou část a užít si tři nádherné dny sedle v přilehlém mikroregionu Waldviertel. 

Na cestu jsme se vydali ve třech. Jirka a Martin, zakladatelé mladé cyklistické značky Posedla, si vzali na starosti plánování cesty a logistiku. Lukáš, kreativec z naší partnerské Kolovny, měl na starosti výběr kol a vybavení. Skvělé je, že do Dolního Rakouska je to opravdu kousek. Nám to z Prahy na první místo zabralo pouhé dvě a půl hodiny, což z regionu činí ideální destinaci pro prodloužené víkendy. 

Příjezd

Naší první zastávkou je Baumhaus Lodge. Z názvu tohoto kouzelného místa i němčinář začátečník pozná, že se jedná o dům v korunách stromů. Ten se nachází u městečka Schrems a nabízí pět různých stromových apartmánů. My usínáme v tom nejvýše položeném, jehož terasa ční 18 metrů nad zemí. Na terase pozorujeme noční bouřku, která se naštěstí prožene kolem nás. Ráno zde i vydatně posnídáme z lokálních surovin, které nám předem připravili do chladničky. Lepší začátek si ani nemůžeme přát!

Je čas rozehřát nohy před samotnou třídenní cestou. Naším Volvem, které bezpečně převezlo nás i naše kola, se přesouváme na další základnu ve vesničce Sprögnitz. Zde se nachází jeden ze symbolů česko-rakouského přátelství a porevoluční spolupráce, farma Sonnentor. Útočiště nám poskytne jedna ze dvou útulných maringotek, postavených přímo v bylinkové zahradě areálu. V Sonnentoru necháme auto a další tři dny pojedeme na vlastní pohon. Předtím ještě vyrážíme na půldenní projížďku k přehradě Ottenstein, kde si užíváme plavbu na šlapadle a osvěžující letní koupání. Poprvé také testujeme naše gravel kola 3T a Repete na místních štěrkových cestách. Tentokrát ještě bez bagáže.

Statistika dne: 35 km na kole, 650 výškových metrů, trasa ke stažení zde.

Náš tip na jídlo: Wirtshaus im Demutsgraben (rodinný penzion u města Zwettl nabízí to nejlepší z lokální gastronomie typické pro region Waldviertel)

Náš tip na ubytování: Dům v korunách Baumhaus Lodge a maringotka Sonnentor

Den první

Náš první dlouhý den na kole začínáme snídaní venku před maringotkou. Do brašen balíme svršky na další tři dny a vyrážíme na cestu. Cílem je užít si jízdu mírně zvlněnou krajinou po směru toku rakouské Dyje na sever k českým hranicím, kde se následující den chystáme napojit na stezku Železné opony. S civilizací přicházíme do styku spíše v první půlce dne. Nejvíce nás uchvátí Klášter Zwettl na okraji stejnojmenného města. Občas sjedeme z dobře značené trasy a otestujeme širší pláště našich gravel kol. Je dlouhý letní den, takže si občas dovolíme i delší zastávku. V městě Waidhofen an der Thaya nám česky hovořící Rakušan doporučí lokální pekárnu a espresso bar.

Jsme už dávno za půlkou a před námi je večeře v obci Dobersberg. Dojeli jsme akorát včas - kola parkujeme za hlasitého hřmění, ze kterého se v mžiku stává přívalový déšť s kroupami. Během toho, co spořádáme telecí řízek o velikosti sloního ucha, se venku opět vyjasní a my můžeme pokračovat do cíle. Totiž na opuštěné nádraží, které je dnes i trochu muzejní expozicí, v městečku Waldkirchen an der Thaya. Z kol přesedáme do starých rakouských spacích vagonů, které slouží nejen jako exponáty, ale i jako alternativní forma ubytování a skvělý zážitek pro milovníky vlaků a železnice.

Statistika dne: 102 km na kole, 1 000 výškových metrů, trasa ke stažení zde.

Náš tip na jídlo: Gasthaus Schmidtmayer (tradiční rakouská restaurace s výbornými vídeňskými řízky a milou obsluhou, která se s vámi dá do řeči i v češtině)

Náš tip na ubytování: Schlaf Waggon (spací vozy rakouských drah s kuchyňkou, koupelnou a snídaní na klice se nachází hned u cyklostezky)

Den druhý

Snídaně pod širým nebem se pomalu stává hlavním motivem našeho výletu. Ačkoliv ubytování ve vagonech může na první pohled působit skromně, naše kupé nás perfektně izolovala od okolního světa a dopřála ničím nerušený spánek.

Vzdušnou čarou od startu do cíle by to bylo sotva 40 kilometrů. To ale není nic pro nás a naši touhu objevovat. Rozhodneme se, že si uděláme malou zajížďku, stavíme se na espresso v Besídce ve Slavonicích a celou trasu trochu „namotáme“ po nezpevněných stezkách. Jestli jsme včera nepřišli moc do kontaktu s civilizací, tak pro dnešek to platí dvojnásob. Obědová pauza přichází až na 60. kilometru zpět v Rakousku, kde poctivě doplňujeme zásoby energie. Bude se nám to hodit, protože poslední třetina cesty je nejnáročnějším úsekem celé výpravy. Těžké výjezdy a sjezdy v údolí Dyje, defekt na bezdušovém plášti a Jirky pád ve sjezdu po nevybrané zatáčce. Holt zážitek musí být intenzivní! 

Naštěstí vyvázneme bez větší újmy a stihneme i chvilku rozjímat uprostřed mystické hradní zříceniny Kollmitz. Poslední stoupání na náměstí dalšího malebného města Drosendorf při západu slunce je sladkou tečkou na závěr dne, na kterou navazuje už jen fantastická večeře. Z terasy na skalním ostrohu blaženě hledíme do údolí meandrující Dyje a dosyta si užíváme výtvory rakouské kuchyně. Za tmy nás vítá náš druhý domov (německy zweitwohnsitz) a v něm jeho srdečný majitel, se kterým sdílíme zážitky z cest nad několika půllitry piva. To, v jakém nádherném prostředí se právě nacházíme, si uvědomíme až druhý den ráno po probuzení.

Statistika dne: 95 km na kole, 1 500 výškových metrů, trasa ke stažení zde.

Náš tip na jídlo: Liebnitzmühle (příjemné prostředí v údolí Dyje a výtečné kapří hranolky v trojobalu s mákem) a Gasthof Failler "Zum Goldenen Lamm" (absolutní highlight celého výletu díky skvělým pokrmům z ryb a dechberoucímu výhledu z terasy)

Náš tip na ubytování: Zweitwohnsitz (citlivě zrekonstruované venkovské stavení, kde se o vás postarají, jako by to byl doopravdy váš druhý domov)

Den třetí

Probouzíme se do sluncem zalitého rána a výbornou snídani nám poprvé chystá někdo jiný než my. Tohle krásné místo se nám ani nechce opouštět, ale čeká nás ještě spousta zážitků. Prvním z nich je rakouský národní park Podyjí, který přímo sousedí s tím českým. Nejvíc si užíváme dlouhý sjezd do města Hardegg, nad nímž se tyčí stejnojmenný hrad z poloviny 12. století. Sjedeme až k nejnižšímu místu v celé oblasti, k mostu přes řeku Dyji, který tvoří přirozenou hranici s Českem. Na symbolický význam mostu nás upozornil i náš poslední hostitel. Skoro se až nechce věřit, že téměř polovinu 20. století musel být most kompletně uzavřen.

To, co jsme sjeli, nezbývá než znovu vystoupat. A krajina se rázem mění. Míříme do města Retz a hluboké lesy střídají nekonečné kopce vinic. Někdo z nás prohlásí: „to vypadá jako rakouské Toskánsko”, a ostatní přikyvují. U větrného mlýna, obklopeni vinnou révou, se kocháme výhledy na Retz, kam se vzápětí vydáme za naším posledním rakouským gastro zážitkem.

V poslední části cesty měníme společnost řeky Dyje za řeku Kamp. Do krajiny se rozhlížíme z „papežské“ rozhledny Papstwarte nad městem Horn. V cukrárně v Hornu doplníme sacharidový deficit a pomalu směřujeme k cíli v Rosenburg am Kamp, které by určitě stálo za bližší prozkoumání. Naše myšlenky už jsou ale upřeny k objednanému transferu zpět do Sprögnitz, kde jsme před třemi dny nechali stát naše Volvo, které nás opět bezpečně dopraví zpět do Prahy.

Statistika dne: 85 km na kole, 1 150 výškových metrů, trasa ke stažení zde (trasa končí na nádraží v Rosenburg am Kamp, ale před dojezdem se nám vybil cyklopočítač).

Náš tip na jídlo: Althof (vysoká rakouská gastronomie s česky hovořící obsluhou ve dvoře butikového hotelu v samém centru města Retz)

Text a fotografie: Jiří Dužár

Výlet na kolech v Dolním Rakousku jsme absolvovali na pozvání od destinační společnosti Dolní Rakousko. Děkujeme, bylo to „amazing“! Zážitky z cesty a všech navštívených míst popisujeme na základě vlastní zkušenosti tak, jak jsme je zažili.