Jedeme psát knihu

Znáte to – když jste v blízkosti svých rodinných příslušníků a pracovních úkolů, tak si velký nepřerušovaný kus času ve svém diáři prostě nenajdete. Potřebujete se od všech povinností vzdálit a dělat, že na pár dní neexistují a vy neexistujete.

Utekly jsme na tři dny do klidu Lužických hor, jen hodinu a čtvrt cesty autem z Prahy směrem na Liberec. Potřebovaly jsme místo, kde budeme mít dostatek životního prostoru, celodenní stravu a péči, možnost zaslouženého drinku po práci a drobné rozmazlování v podobě sauny, vířivky nebo krásné procházky po okolí. Jinými slovy, potřebovaly jsme Jítravský dvorec.

Po pravdě jsme vůbec nečekaly, že jen pár minut za Libercem najdeme romantickou vesničku s ještě romantičtějším názvem Jítrava, kde se žije v poloroubenkách a kde nad vším dohlíží malý kostelík. Penzion jsme sice snadno lokalizovaly hned po příjezdu, ale Jítrava nám tak učarovala, že jsme si ji nejdřív dvakrát projely tam a zpátky. Taky jsme u toho klouzaly sněhem a zastavily v polích. To vám byla krása, najednou se zastavil čas a kolem jen panoramata která mluví a zároveň mlčí. Teprve potom jsme zazvonily na recepci.

Dostaly jsme přiděleno Prezidenstké apartmá, což znamenalo dost prostoru na práci, na spaní a dokonce i na vaření, kdyby na něj bylo bývalo došlo. To by ale nesměla restaurace vařit tak skvěle a ještě ke všemu používat suroviny z vlastní farmy. Jehněčí a hovězí maso pochází z vlastního chovu, řezník Tomáš kromě masa připravuje i skvělé vývary pro restauraci, často se tu objevuje zvěřina. Jedna z nás to shrnula asi takhle: Lístek psaný na pergamenovém papíře zavání průserem. Tušila, že je ztracená a že týden následující po návratu domů bude na zeleninové dietě. Ta druhá počítala, kolik toho má reálně šanci za ty tři dny ochutnat a v jakém pořadí by to mělo být.

V posteli, která se trochu tvrdě pouze tváří, protože po ulehnutí je všechno tak, jak má být, se spí jako za dob nemluvňat. A ta rána! Rána jsou tu krutá. Jednak docela slušně mrzlo a foukalo a klouzalo to, takže ta z nás, která chodí před snídaní běhat, si to mohla užít víc než obvykle. Ta druhá se zatím válela v posteli a vychutnávala si ohromné ticho zapomenuté vísky, která pražákům musí připadat jako na konci světa. Ze všeho nejtěžší je ale zvednout se nikoli z postele, nýbrž od snídaně. U tési připadáte jako na prázdninách u babičky a přejete si, abyste měli v žaludku místo ještě na trochu těch dobrot. Šunka od kosti, výběr sýrů, vajíčka na všechny způsoby, které si na milou obsluhu vymyslíte, domácí jogurty, pečivo slané i sladké, müsli mnoha druhů, domácí buchty. Máte-li před sebou dopoledne vyhrazené pro přemýšlení a psaní příběhů nebo receptů, pozor na hrozící útlum hned po ránu. Tady je dost snadné k němu přijít.

Mimochodem majitelé mají ještě ve vesnici nádherný hřebčín postavený v lužickém stylu, aby zapadal do okolní krajiny, provozují apartmánové ubytování a denní restauraci, kde si můžete dát hotovky. Majitelka miluje sušené květy a suchou vazbu, což ostatně nepřehlédnete v žádné místnosti a v žádném pokoji. A na jaro chystají další novinku. Připravujíe se i kolbiště a jízdárna a další stáje na ustájení koní i pro hosty, kteří se do těchto zvířat zamilovali a chtějí volný čas trávit v lokalitě, co je vlastně kousek za Prahou, ale přesto má neuvětitelné kouzlo, jež se ze hřbetu koně určitě ještě umocňuje. My jsme to mohly posoudit jen z džípu, kterým nás manažerka provezla po okolí, a je nám jasné, že tohle bude další jítravský hit.

Pro nadšence bez koní prozradíme ještě další místní trhák: vyšlápněte si po setmění ke kostelíčku. Cesta se mezi starými domy nehledá snadno a vrhne vás v myšlenkách do míst, kde vidíte samé zvláštní postavy, pohyblivé stíny a divné příběhy. Pokud je náledí a klouže to, tím větší a lepší zážitky si z procházky přinesete.

Další den jsme si po práci odpustily tutéž procházku ke kostelíčku a vymyslely jsme si ještě lepší odměnu: wellness. Ve vířivce se nám zkrabatila kůže na prstech, abychom po zbytek večera nemohly odemykat chytré telefony, v páře kůže dostala tu správnou zdravou barvu jako po pěti hodinách na vzduchu a finská sauna prohřála i zbytek těla. Ticho a soukromí udělaly své a k našim sportovním výkonům jsme mohly přidat další náročnou disciplínu, totiž ležení na lehátku. Kdybychom nepřijely pracovat, ale hýbat se, tak jsme si hýčkání pochopitelně nadělily až po návštěvě jizerské magistrály v Bedřichově.

Co se týká dietního režimu, už jsme to trochu nakously. Místnímu masu se nedá odolat a úprava z kuchyně je víc než vydařená. Takže maso každý den dvakrát, totiž k obědu a k večeři, proloženo odpoledním pozváním na domácí koláč a kávu, vedlo k tomu, že jsme si k závěrečné večeři objednaly opět tatarák se skvělým pyré z pečeného česneku a kančí paštiku. A masový vývar. A skvělou slivovici z přezrálých švestek.

I přes veškerou snahu kuchaře se nám psalo skvěle, neboť kopcovité okolí inspiruje, klid pomáhá, pozorná obsluha plní každé přání. V den odjezdu nám svítilo sluníčko, azurová obloha řvala snad ještě víc než ptáci, takže jsme si ještě sentimentálně koupily turistické nálepky, abychom příště, až sem pojedeme znovu, nezapomněly na turistické boty a udělaly si víc času na poznávání okolí.

PS. Pro všechny případy, kdy dochází jakákoli inspirace, je zde k nalezení i vinný sklípek.

Florentýna a Simona